HLAS VE TMĚ

Bylo teplé odpoledne. Slunce se jemně opíralo do oken a francouzskými dveřmi se vkrádala do pokoje vůně podzimu.

Zazvonil jí telefon. Byl to Filip, seznámili se včera díky inzerátu. Prodávala starý gramofon. Nekoupil si ho, ale začali si psát. Dnes ji poprvé zavolal. Byl nesmělý, ale jeho hlas jí učaroval. Byl hluboký a měkký. Unášel ji do jiných světů. Uvolnila se a začali si povídat, o touhách i o snech. Nevěděli o sobě nic, jen slova dotvářela obraz jejich duší. „Jsi ospalá?“ Zeptal se po dvou hodinách. „Ještě ne,“ zašeptala. Seděla v pohodlné lenošce a dívala se, jak pokoj mění tma. Hlas měl navečer sametovější než odpoledne. Témata jim vybírala atmosféra. Šero otevíralo dveře skříňkám zapomenutých pocitů. „Tohle jsem třeba nikomu nikdy neřekl,“ hlesl Filip. Potemnělý pokoj vibroval dvěma hlasy. Modré světlo telefonu, co ho položila na polštář, svítilo do stropu. Byl tam s ní a nebyl. Mluvila na něho a současně mluvila k sobě. Slova vyřčená pokoji a stěnám. Slyšela vlastní rty, jak formují staré pocity i strachy.

Na druhé straně nebylo žádné síto. Nikdo, kdo hodnotí. Jen temná noc, která unese všechno. V obyčejném dni jí ten hlas zastavil, nabídnul něžnou náruč a terapii slov.

#modresvetlonadeje