ROZJÍMEJ
Stojím na balkoně, je tma. V ulici je klid, domy ještě spí. Vzduch je čerstvý a trochu pichlavý.
Nadechuji se zhluboka, kouří se mi od úst. Chlad si mě ještě nevšiml, ještě mě nechává stát, jen tak, v županu. Tuhle chvíli mám ráda. Všichni spí a ty bdíš. Než se všechno probudí, tak máš pár minut. Tvoje oči, tvé srdce a tvá duše jsou otevřené, fungují bez příkazů. V téhle tmě potkávám sebe, své myšlenky i staré příběhy. Jako to ráno před lety, kdy jsem stála takhle ve tmě a pak se rozhodla, že toho mám dost. Dost žít život podle nějaké šablony a podle toho, co se od tebe očekává. Kdybych tak tehdy věděla, co vím teď. Že všechno přebolí a že všechno je lepší než si jen zvyknout.
Měla bych asi víc mluvit se svým nitrem. Zajímat se o to, co opravdu cítí. Než se dnes obloha rozevře, ptám se ho tedy tiše: „Jsi spokojené? Jsi šťastné?“ A pak naslouchám ozvěnám.
Nemám ráda slovo meditace, voní mi cizotou. Mám ráda slovo rozjímání. Je něžné, citlivé a laskavé.
Commentaires